Třetí, zimní výprava po stopách zubrů Jindřicha Blahaka – 5. ZOUFALSTVÍ

5. ZOUFALSTVÍ

Vstávám velmi brzy, po nutných ranních procedurách okořeněných ranním mrazem jen tak zběžně oběhnu nejbližší okolí se stejným výsledkem jako v předešlých dnech. Nevadí, už jsem si tak nějak zvyknul, jak na mrazy, tak na výsledky mých toulek po okolí.

Jdu na věc! Do parku Narodowego Bialowiezskiego, vstupuju u Kosího mostu. Bůh s tebou, chlapče! Jestli se mnou šel nevím, ale vrátil jsem se zdravý a živý tak asi se mnou aspoň strážného anděla poslal. První kilometry jsou naprosto nezáživné, nyní ráno mi ani tak nevadí ale až se budu vracet, no uvidíme.

Míjím obrovské rozcestí s odpočinkovým altánkem, možná bych mohl na moment zastavit a spočinout, ale něco mě ženě vpřed, očekávání, touha, zvědavost, vlastně ani nevím co je to za motor, ale šlape! V Bialowieži je to vlastně jednoduché, kilometr dva či tři rovina, potom pravoúhlá zatáčka a znovu rovina, kdo by počítal roviny, kilometry nebo zatáčky, jednoduše jdu. Jedné zajímavosti jsem si všimnul celkem náhodou, doma při i docela krátkých výpravách mě docela dost zlobila noha. Jednou mě bolel kotník nebo posléze koleno či kyčel a ke všemu se bolest různě střídala na levé nebo pravé noze. Došel jsem už docela daleko, sakra kdyby se to teď stalo, měl bych problém, okamžitě bych se musel vrátit a i tak nevím, nevím, co jsem tady nachodil kilometrů a zatím vše v pořádku tak proč malovat čerta na zeď. To jen tak zrazu hlavou bleskne taková blbá myšlenka, když jsem ušel asi tak deset kilásků.

Z trudomyslných myšlenek mě vytrhne zvuk motoru, proti mně jede zelený Patrol, stráž přírody nebo ještě lépe straž granična? Jasně ta lepší možnost jak jinak! Z auta vystupuje po zuby ozbrojený pohraničník, ve voze ještě sedí pěkná holka, ale ta je vyzbrojená ještě lépe a nachystaná. Jen chlapečku udělej nepatrně nevhodný pohyb a máš to sečtené, myslím, že by neváhala ani sekundu. Hraničář se ptá, jestli vím, že jsem v hraničním pásmu a jestli vím, kde je hranice, kde jdu a jaké mám úmysly.

Doklady nechce. Když zjistí podle řeči, že jsem Čech, očividně roztají bariéry a hovor se ubírá přátelským směrem. Docela dobře jsme si zdřistli, nakonec se zeptá, jestli je všechno v pořádku a zdalipak mám mapu a jídlo v této zimě a pustině docela nezbytné, popřeje štěstí a nasedá. V hlavě třídím informace od pohraničníka, k ostoji ještě asi tři kilometry, to je ta pozitivní, ta horší je „tam gdzie zvykle byvajum ich niema“ i tak mi narostly křídla, docela letím! Nezvyšovat rytmus stačí jen o něco málo prodloužit krok, neuvěřitelně zrychlí pohyb.

U ostoje jsem co by dup a co myslíte pane doktore? Opravdu tady nejsou! Podle stop a pobytových znaků zřejmě odešli dnes v noci. Zkušenost radí, nespěchej, v klidu si ostoj prohlížím, chvilku zkusím pátrat po webkameře, dám si ze zásob skromný oběd a čekám. Opět všechno limituje mráz, odhaduji tak mínus deset v lepším případě sedm. Na pochod jsem volil oblečení lehčí tak abych se nezpotil a tak se i stalo, ale nyní nemohu vysedávat a neomezeně čekat, cesta zpátky už nebude tak veselá a hodiny jsou neúprosné zrovna tak přijde i tma. Co naplat zubři nejsou a já se jich tentokrát nedočkám, curyk. Od ostoje odcházím trochu jinou cestou a nedaleko se mi podařilo najít stopu, kudy stádo odešlo. Šli v řadě za sebou, aby v hlubokém sněhu šetřili síly zamířili někde hluboko do lesů Pušči bialowiesskiej. Cestou při krátkém odpočinku sleduju strakapouda, přece jen není les tak pustý.

Udělám mírnou zacházku a projdu kolem největšího dubu v Pušči a potom už jsem na parkovišti u Kosího mostu, kilometry ani nepočítám k čemu tak asi? Zítra ráno mám naplánovaný návrat domů, ještě jednou přespím v tom mraze a ráno vyrazím, otázka zní proč? Proč mám zítra cestovat celý den a tak jej vlastně ztratit? Vyrážím hned. Plán je dojet tak daleko jak jen budu moci, vyspím se kdekoliv na pumpě mezi kamiony, výsledek nakonec bude úplně stejný, akorát ušetřím čas.

Po cestě domů nejsou takové mrazy a sníh skončí asi tak po sto padesáti kilometrech, takže do pohody, v noci snad nebude takový provoz, jak je v Polsku skoro pořád. Než jsem se nadál, projíždím Varšavou, bez navigace nějak nemůžu najít tu správnou cestu, nevadí směr mám, v nejhorším pojedu přes Český Těšín. Zmýlil jsem se jen ve dvou věcech, provoz i v noci obrovský, kde se hrabou naše silnice, tady se podniká ve dne i v noci. I výstavba silnic zde probíhá s obrovským rozmachem, není problém projíždět stavbou dálnice sto padesát kilometrů. Kde se hrabou naši čučkaři a ještě je kolem toho plno keců v televizi, tady to funguje nějak bez problémů. Druhá mýlka, nespal jsem nikde na pumpě mezi kamiony, dojel jsem do vlastní postýlky až domů, přes celodenní pěší fušku ve sněhu a mraze. Nerad řídím v noci, ale dnes těch skoro 900 km nějak uběhlo, kupodivu docela bezpečně bez náznaků únavy, jó adrenalin dělá divy.

Ze zubrů jsem viděl akorát tak hovno, tedy pardon pobytové znaky, ale nevadí i tak jsem rád tomu co bylo a jak bylo.

Jindřich Blahak (Woodcrafter)