Třetí, zimní výprava po stopách zubrů Jindřicha Blahaka – 4. NEVZDÁM SE

4. NEVZDÁM SE

Hned ráno po snídani a sní spojenými peripetiemi už výše popsanými, to je jako přes kopírák, startuju a mířím směr Kosí most. Opakování matka moudrosti a tak mi ranní procedura netrvá tak dlouho, ne že bych se vyhnul nějakým mrazivým překvapením, ale všechno beru jaksi s nadhledem a bez negativních emocí, přece jsem tady pro zábavu a vlastní potěšení.

K dnešnímu cíli je to asi sedm kilometrů, auto se prohřeje s ním i já, ale to není důležité, zatím nijak zimou netrpím, důležitější je že auto uvnitř vyschne a zmizí krápníková výzdoba. Jízda po zdejších zasněžených cestách je docela příjemný zážitek, nesolí se, nesype se škvára, cesty jsou jen prohrnuté a to i tam kde bych to vůbec nečekal. Parkoviště u Kosího mostu je skoro prázdné, pokračovat už musím jen po svých, dál už to autem nejde, je zde zákaz vjezdu, ale cesty i za zákazem vjezdu jsou upravené, pravý běžkařský ráj.

Dá se tady klasicky i bruslením, ale běžkařů potkávám jen velmi, velmi málo, tahle kratochvíle zatím zde skoro nedorazila. Cestou se zastavím na zdejší „Wieže widokowum“, tedy česky vyhlídkovou věž, kterých je zde v Bialowieži poměrně hodně. Ono když nejsou kopce, ze kterých obyčejně bývá výhled, stačí i docela malá věž pro pěkný výhled. Tato dřevěná vyhlídka je ovšem obrovská má pět pater s mezipatry a vyčnívá až nad koruny stromů. Otevírá se mi nádherný zimní výhled do zasněžené krajiny močálů a nivy řeky.

Znovu pečlivě dalekohledem pátrám v otevřené krajině, pohled jeto nádherný, ale já jsem tu přišel pro něco úplně, ale úplně jiného. Nic, nic a znovu nic! Slunce, mráz, vítr a hromady sněhu toť vše! Ještě že kousek odsud u řeky je ostoj a já vkládám do ní veliké naděje! O to větší zklamání to nakonec bylo. Hodiny pozoruji okolí krmelců, hodiny čučím do zasněžených plání. Pozoruji akorát pár orlů křiklavých, ale jsou daleko a už vůbec se mi nedaří je dostat do objektivu.

Chtěl jsem se tomu vyhnout, ale v hlavě se mi rodí šílený plán. Ještě před cestou jsem sledoval na webové kameře zubry v ostoji, vím kde ta ostoj je, je to ale daleko a v tom všem sněhu nevím, nevím. Pěší výlet na celý den v tom sněhu a mraze, zdá se mi to dost, co dost, fest přes čáru, v klidu se nato vyspím a zítra se uvidí! Cestou k noclehu spatřím dvě laně, které mi kříží cestu na místě před mým dočasným tábořištěm potom u řeky Narewky najdu jejich stopy. Ještě zde proběhnul zajíc a toť vše.

Po večeři jdu ještě znovu do plání počkám na měsíc uvidíme jak by se vyjímal na filmu, ten úplněk zde byl fantastický. Čekám a mrznu, měsíc ne a ne vyjít, na obloze se nádherně vyjímá souhvězdí Orionu. Jen tak koukám pomalu už půjdu, kdo ví, v kolik měsíc vyjde a najednou asi se mi to zdá, ale ta hvězda kousek vedle Orionu asi šest délek pasu a v linii pasu Orionu mění barvy. Každou chvíli svítí jinou barvou, modře, zeleně, žlutě, červeně kameru a zkouším je to oříšek ale je v objektivu uvidím co z toho bude, i když tomu nedávám moc nadějí, ale jdu spokojeně spát.( pozn: Doma jsem zjistil, jednalo se o takzvanou Psí hvězdu, tedy Sírius ze souhvězdí psa a barevné blikání způsobuje mráz.)