Třetí, zimní výprava po stopách zubrů Jindřicha Blahaka – 1. CESTA

1. CESTA

Mám všechno naplánované připravené, proto nic nebrání, abych vyrazil za dalším dobrodružstvím se zubry, tentokrát zimním, tedy vzhůru na kůň. Podle on-line webkamery na internetu jsou zubři v ostoji (krmné místo), sněhu asi také dost, teploty kolem sedmi pod nulou. Ideální podmínky, jedu proti všem pravidlům úplně sám.

První z celé řady malých, ale i poměrně velkých průšvihů jsem objevil hned za humny, ještě v Česku. Opravdu brzo na závady vždyť z domu na hranice to mám jen šestnáct kilometrů. Z ničeho nic nefunguje zásuvka pro navigaci. Maličkost asi pojistka, no ale pojistka to nebyla, bez zkoušečky nebo kusu drátu nemůžu závadu opravit. Kontrolou pojistek jsem se zdržel asi víc jako půl hodiny, zmrzlými prsty vytáhnout pojistku po pojistce prověřit ji a dát zpátky na místo, v mraze – chuťovka! No a co, však mám další zásuvku v zavazadlovém prostoru. Jen ten drát k navigaci bohužel dosáhne jen mezi sedadla, budiž jedu dál, no a?

Všechno jsem přežil, Varšavou projel jako po másle, nestačil jsem se divit, že by se začalo až tak mimořádně dařit? Ba ne průšvihy nejsou nikdy samy o osobě! Jsem asi 200 km od cíle, zrazu navigace zahlásí, odboč vpravo, si dělá srandu? Jedu rovně podle vlastní hlavy, vždyť jsme tu už jeli, ale na další odbočce znovu odboč vpravo, co kdyby to byla nějaká zkratka, vrátit se můžu vždycky, odbočuji, i když v hlavě bliká kontrolka. Koukám co mi ten zasr… přístroj nabízí dál a jen se divím, dál už nic! Snažím se přimět navigaci k opětovné spolupráci, ale asi jsou moje přesvědčovací metody málo přesvědčivé, co zbývá, máš svůj rozum, vrať se a pokračuj, vždyť si tu už jednou jel, vzpomínej a jeď. Červíček pochybností ale hlodá, jdeš správně? Přece je to už dávno a seděl jsem na místě spolujezdce a to se člověk na cestu dívá úplně jinak, takže se také můžeš pěkně projet! Jo tady sem už byl jedu správně, ale za chvilku, jak dál? Držím aspoň směr? Sněhu v krajině přibývá a ten ji docela dobře mění k nepoznání, občas najdu místo, které snad nejde zaměnit. Ale v každém jen trochu větším městečku se cesty přinejmenším rozdvojují, nebo častěji nabízejí ještě více směrů, tak který je ten správný?

Nedá se nic dělat, potřebuji mapu! Ještě že na pumpách prodávají kde co, mají i mapu, super, ale nic není tak růžové jak by se na první pohled mohlo zdát! Mají jen jednu mapu a to docela podrobnou fajn, ovšem na dlouhé cesty je výhodnější jen rámcová mapa kde si najdu směr a důležité body. V tak v té podrobné mapě listuji a hledám, pokud si nejsem jistý, musím zastavit vyměnit brýle na čtení, ve kterých zase nemůžu řídit, hledat cestu listovat a tak pomalu a jistě nabírám zpoždění.

S blížícím se cílem nenápadně, za to docela spolehlivě přibývá kolem cest sněhu, cesty jsou uklizeny a suché. Nerad řídím v neznámé krajině ve tmě a ta ať chci nebo ne přijde a už to nebude dlouho trvat! Konečně ale mám jistotu, jedu správně! Stejně nechápu, kde se bere ten pocit, kde mám jet, kde je ten správný směr, když jsem jel jen tak na slepo bez mapy, vlastně jsem si nenadjel ani kilometr. Opouštím hlavní cestu, sjíždím na vedlejší a situace se rázem mění, cesty jsou jen prohrnuté neposolené ani neposypané, u nás by to debilové přinejmenším dali do televize nebo raději k soudu. Mám dobré pneumatiky a jede se mi výborně, kdepak tady se na sůl a škváru nehraje. I když pozdě, ale konečně jsem na místě, joj to je sněhu. První místo, na které jsem si myslel, že bych mohl parkovat, vyhodnocuji jako velmi špatné a nevýhodné, druhý tip vyhovuje! Bez nejmenšího zaváhání nacouvám do ohromné bariéry sněhu kolem cesty, vím, je tam plocha vhodná k parkování.

Zkusím ještě vyjet ven, s obtížemi ale jde to, kousek si uválcuju a ještě jednou. Nikdy bych si tohle netroufnul udělat, pokud bych neměl lopatu na sníh v kufru. Už jen navečeřet, nachystat spaní, den končí, snad tady nezmrznu, teploměr ukazuje mínus 9,5 stupňů a bude jasná noc, měsíc v úplňku. Nevím kolik je hodin, spím jako v bavlnce, nemůžu se rychle probrat, ale někdo se děje, klepání na auto je neodbytné a čím dál tím intenzivnější, hrabu se ze spacáku a už vidím přes jemně namrzlá skla, ten člověk má v ruce baterku, svítí mi do auta, na hlavě beranici na sobě maskáče a vypadá zmrzlý, první mi bleskne hlavou „ průser“ gauner, policajt, nebo strážce? Když vidí, že se hýbu má jen malou otázku „Všistoko v pořundku?“ odpovídám „Tak, všistko jest za dobře.“ Člověk venku na mraze mi popřeje dobrou noc, nasedá do tereňáku a mizí.

Ani netuším, kdo to byl. Znovu usínám potěšený, že ani v takové pustině není člověk sám a bez zájmu, tak nějak mě to zahřálo na srdci.